Od svých počátků koncem 17. století představovalo české loutkové divadlo pro svou přístupnost všem vrstvám obyvatelstva nejen kontakt s divadelním uměním, ale spojení s kulturou vůbec. Významnou roli sehrálo v době národního obrození, kdy se do jeho provozování zapojuje nejen řada kočovných loutkářů hrajících česky (především na venkově) pro co nejširší publikum, dospělé i dětské. Ve výtvarném zpracování loutek využívalo divadlo řemeslných dovedností českých řezbářů odrážejících ve svých pracích charakter výrazných skulptur barokního období. Celková proměna českého loutkářství na přelomu 19. a 20. století souvisí s výraznou národní ofenzivou české kultury. Toto období se stává nesmírně významným zejména pro loutkové divadlo, které může navázat na svou historickou popularitu. Vzniká množství amatérských loutkářských souborů, spolkových a uměleckých loutkových scén a s tím souvisí i vydávání odborné literatury, her pro loutky, sériová výroba loutek a dekorací, pořádání výstav i loutkářských setkání a sjezdů. Toto obrození české loutkářské scény je spojeno s rozvíjením kulturního vzdělávání mladého československého státu a buduje zejména v první třetině 20. století dobrou pověst českého loutkového divadla doma i v zahraničí. Po roce 1945 je v českém loutkovém divadle na co navazovat. Řada populárních loutkových scén v Čechách i na Moravě se na přelomu roku 1949/50 profesionalizuje a později vzniká první vysoká loutkářská škola na světě. Na dvě stě let staré historii českého loutkového divadla staví i to současné. Živá a stále rozvíjená činnost, která zasahuje široké spektrum populace, umožnila roku 2016 českému a slovenskému loutkářství zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
