Z dění…

Historie strakonického hradu

Nejstarší dějiny hradu i celého města Strakonice jsou spojeny se šlechtickým rodem Bavorů.[1] Svůj hrad si panstvo založilo na soutoku řek Otavy a Volyňky v první třetině 13. století. Zajímavostí je, že hrad byl od svého počátku nejen světským sídlem, ale také náboženským centrem. V roce 1243 totiž Bavor I. daroval část hradu špitálu sv. Jana Křtitele Jeruzalémského tzv. Johanitům, kteří jsou později známi jako řád maltézských rytířů.[2]

Strakonický hrad tedy založil Bavor I. na počátku 13. století. Poté co část hradu daroval Johanitům přibývá mezi kostelem sv. Vojtěcha[3] a hradním palácem křížová chodba s ojedinělými cihlovými žebry. Ta byla v první třetině 14. století vyzdobena nástěnnými malbami.[4] Bavor I. umírá kolem roku 1260, ale ještě za svého života dostává za odměnu do svého znaku zavinutou střelu, která nadále zůstává erbem Bavorů.

Za Bavora II. dochází ke stavebnímu rozšiřování hradu. Ten si nechává roku 1260 postavit nový palác a věž. Dále pak na západní straně hradeb přistavuje další věž Rumpál[5] a dokončuje fortifikace, včetně příkopu. S Bavorem III., což byl zároveň velkopřevor řádu, je spojována dostavba hradu do přibližně dnešní podoby. Dále nastupuje jeho syn Vilém ze Strakonic, za něho se hrad stavebně nerozvíjí a po jeho smrti se dokonce objevuje nevraživost mezi pánem a řádem.

Roku 1359 získává celé panství Bavor IV. z blatenské větve. Jeho zájem se obrací spíše na město. Městu uděluje práva. Například právo vařit pivo či právo zákupní a poprvé se o Strakonicích píše jako o městě. Bavor IV. brzo umírá a roku 1380 začíná vláda Zdeňka z Rožmitálu. Zdeněk vládne za nezletilé syny Bavora IV., Jana a Břeňka. Ti se chopí vlády o 14 let poté, ale bohužel jejich hospodaření zapříčiní prodej celého panství Johanitům.

Od roku 1402 tedy celé panství patří johanitské komendě. A v době husitské a pohusitské[6] se Strakonice stávají nejvýznamnějším sídlem johanitského řádu. Převorem je Václav z Michalovic. Řád vlastnil hrad až do roku 1925. Až počátkem 16. století za velkopřevora Jana z Rožmberka probíhá přestavba jižního křídla a to dostává renesanční vzezření. Jan nechal vystavět novou věž Jelenku a tím ukončil středověký vývoj hradu. Přestavěl hradní kostel a přidal paláci druhé patro, kde zřídil i byt pro velkopřevora. Za něj bylo město i skutečně opevněno. Bylo využito nejjednodušší hrazení města vůbec. A to mohutná zeď zesílená jediným nehlubokým příkopem, která začínala Pražskou branou na východě a končila branou Horažďovickou na západě. V pravidelných intervalech byly pak zřízeny tři pravoúhlé bašty.

V období třicetileté války je hrad dvakrát dobyt. Poprvé se tak stalo 13. prosince 1619 stavovským vojskem generála Arnošta z Mansfeldu a podruhé švédským vojskem roku 1646. V roce 1694 bylo velkopřevorství maltézského řádu přestěhováno zpět do Prahy a tím začíná období úpadku Strakonic. Hrad je opuštěný a chátrá. Na počátku 18. století je velká část hradu přebudována na soukromé byty. Tím byly bohužel znehodnoceny četné významné fresky. V jedné části hradu je zřízen pivovar, špýchar a jiné hospodářské objekty.

za velkopřevora Leopolda Dubského z Třebomyslic, a to v letech 1714 – 1721, je vystavěn barokní palác ve východní části hradu. Nástupce Leopolda, Václav Jáchym Čejka z Olbramovic, nechává upravit okolí hradu a u zámku zřizuje bažantncici a velkou zahradu s altánem.

Další významnou etapou strakonického hradu je období druhé poloviny 19. století. Na konci 18. století totiž strakonický Žid Izák Stein získává koupí část pozemku vedle velkopřevorského zámku. Na tomto místě, mimo bezděkovské ghetto, postavil soukromé domy, kde jeho rodina pokojně žila téměř sto let. Zvrat nastal až v 70. letech 19. století, kdy se Steinové rozhodli své domy přestavět a z malých domků vznikl honosný dům, který lidé začali brzo nazývat palácem. To se znelíbilo řádu a začala pře. Palác byl dlouhou dobu trnem v oku velkopřevorovi Otheniovi Lichnowskému z Werdenberga. Ten se proto rozhodl k zámeckému křídlu přistavět zeď s kulatou věží, kam umístil knihovnu s čítárnou a znemožnil tak židům pohled do zámeckého parku a zámeckých oken. I když se obyvatelé paláce všemožně odvolávali, neuspěli u žádné právní instituce. Občané města posléze pojmenovali věž Trucbaštou, jelikož byla postavena na truc židovským obyvatelům a toto dobové pojmenování se ve Strakonicích udrželo až dodnes. Bohužel dochovalo se jen jméno, zámecká věž byla první památkou, která musela ustoupit rozvíjejícímu se automobilovému provozu. Místo ní byla ve 20. století zbudována nová silnice vedoucí do obce Pracejovice.[7]

Velkopřevorský řád byl majitelem strakonického hradu až do roku 1925, kdy ho koupil poslanec z Agrární strany Rudolf Beran.[8] Ten pak část hradu ve 30. letech prodal soukromé osobě pí. Havránkové. Po druhé světové válce byl hrad zestátněn a v listopadu 1995 prohlášen za národní kulturní památku. Dnes vlastní hrad čtyři majitelé a to Česká republika, město Strakonice, římskokatolická církev a soukromý vlastník (pan Havránek). Na hradě sídlí Muzeum středního Pootaví, Šmidingerova knihovna, Městské kulturní středisko, Hradní safari a základní umělecká škola.

Příště pokračování, kde si přiblížíme architektonický vývoj hradu.

 

[1] Šlechtický rod Bavorů získal Strakonice kolem roku 1200. V tuto dobu byli Bavorové ještě komorníky Olomouckého biskupství. První písemná zmínka o Bavorech se objevuje na listině Václava I. z roku 1235. Bavorové vlastnili a používali tzv. jezdeckou pečeť, která zobrazuje pečetícího pána v plné zbroji na koni. Tato pečeť ukazuje na královskou přízeň rodu. Prvním známým Bavorem byl Bavor I. ze Strakonic, který byl nejvyšším komorníkem království a správcem prácheňského kraje. O významu rodu svědčí i sňatek Bavora II. (syna Bavora I.) s levobočkou Přemysla Otakara II Anežkou, jejíž matkou byla dvorní dáma Markéty Babensberské (žena Otakara II.) Bavor II. byl navíc od roku 1277 nejvyšším maršálkem českého království a možná i královským purkrabím.

[2] Řád Johanitů nebo-li řád sv. Jana Křtitele byl také nazýván jeruzalémským, protože hlavní sídlo měli v Jeruzalémě. Byl založen v 11. století při křížových výpravách do Svaté země. Johanité zde věrně sloužili poutníkům, nemocným, slabým a pomáhali v bojích s Araby. Potom museli Jeruzalém opustit a roku 1306 se usazují na ostrově Rhodos a nadále bojují proti muslimům. Nyní se setkáváme s názvem rhodští rytíři. V 16. století musejí Rhodos opustit a po několika nejistých letech se usazují na Maltě. Od této doby si říkají maltézští rytíři. Nadále bojují proti muslimům a účastní se několika vítězných rozhodných bitev. Nakonec představení řádu odcházejí v 19. století do Říma, kde vzniká nejmenší stát světa, Vatikán. Řád nadále pomáhá ve válkách 20. století a zakládá nemocnice, sanitní služby a například i diabetická centra. Do Čech řád přišel ve 12. století a získal zde rozsáhlé pozemky. Roku 1243 dostává i část strakonického hradu.

[3] Dnes je kostel zasvěcen sv. Prokopovi.

[4] Nástěnné malby jsou považovány za nejranější cyklus takovýchto maleb severně od Alp. Znázorňují učitelskou činnost Krista. Dopiš něco o freskách

[5] Věž Rumpál je 35m vysoká, má kapkovitý půdorys a s břitem na západní straně. Podobnou věž můžeme vidět např. na hradě Zvíkov, kde Bavor II. působil jako královský purkrabí.

[6] Kvůli proti církevnímu husitskému hnutí byly Johanité nuceni ze svého pražského sídla uprchnout.

[7] Jirsová, Blanka: Steinův palác vs. strakonická Trucbašta aneb sousedské vztahy v minulosti.Muzeum středního Pootaví Strakonice, 2009. ss. 3-8, ISBN 978-80-904285-3-9

[8] Rudolf Beran se narodil roku 1887 v Pracejovicích a zemřel roku 1954 v Leopoldově. Byl generálním tajemníkem Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrární politik) a česko-slovenský ministerský předseda.